Nový domov ukrajinských žen: Kdo jsou obyvatelky Pískové, které vyhnala válka?

Čtvrtek 24. března dopoledne, na lavičce před budovou bývalé radnice si několik žen užívá první jarní slunce. Je to měsíc, kdy do jejich země vtrhla ruská armáda a začala válka, která je vyhnala z domovů. Útočiště našly tady v Pískové ulici. A spolu s nimi jejich děti, sestry a matky. Dohromady 101 lidí prchajících z válečné zóny. Jaké jsou tyto nové obyvatelky Prahy 12? Budovou mě provází Jiří Brůžek (Piráti), radní pro sociální záležitosti.

Chvíle pohody. Ženy si užívají první slunečné dny.

V malé jídelně chystá svému osmiletému Gríšovi svačinu čtyřicátnice Natalia, zdravotnice z Oděské oblasti. Do oběda, na který zatím chodí do školní jídelny, zbývá ještě několik hodin. Pokud k vám doputovaly zkazky ze sociálních sítí o rozmařilých uprchlících, tady je rozhodně nenajdete. Kromě své postele mají k dispozici také základní drogerii ze sbírek a jídlo. “Jsme moc vděční, všimla jsem si, jak drahé potraviny tady máte, děkujeme,” usmívá se unavenýma očima Natalia zatímco krájí zeleninu. Doma měli s Gríšou velký dům a zahradu, tady jsou rádi za malý pokoj. Když prchali, nevěděli přesně kam. “Sbalili jsme tři malé tašky a Gríša batůžek s knížkami.” Do Prahy přijeli spolu s babičkou přes Slovensko a Polsko jako velká část běženců.

Zdravotnice Natalia přišla z Oděské oblasti spolu se synem a matkou.

Muže paní Natalia nemá, neptám se proč, není moc mluvná. Zkouším to anglicky a díky překladu slova rohlík se dozvídám, že má ráda Rolling Stones a Nirvanu a tváří jí prolétne pobavený úsměv. Je vidět, že jazyková bariéra ji znejišťuje. “Klidně budu uklízet,” odpovídá na otázku budoucí práce, zatímco na obrazovce za ní běží lekce češtiny. Tlumočnice sjednaná úřadem je s jinou rodinou u lékaře, a tak mi překládá Olga, v Česku žije už mnoho let.

V jídelně je i paní Tatiana, s dcerami přijela z města Dnipro, kde pracovala jako vedoucí oddělení v bance. Dcery studují, její manžel – velitel hasičů – zůstal na Ukrajině a pomáhá také zraněným na poliklinice. “Nemám představu kdy, doufám,” říká o shledání s manželem usměvavá čtyřicátnice a drží si optimismus. “Pořád čtu zprávy.” O válce a situaci na Ukrajině tady debatují všichni, je jasné, kdo je hrdina. “Kdyby byl prezidentem Porošenko, Ukrajina by už nebyla,” říká paní Olga. Rodinu má u Lvova a brzy očekává příjezd své maminky.

Paní Tatiana bývala ve městě Dnipro bankovní úřednicí, manžel hasič na Ukrajině zůstal.

Koupelny si vymalují

“V této tabulce máme jména, věk, čísla dokladů, bydliště na Ukrajině i původní zaměstnání příchozích,” vysvětluje radní Jiří Brůžek v malé místnosti sloužící jako kancelář. Letmo zahlédnu Luhansk, Charkov, Kyjev i Oděsu a pár dalších. Je zde důlní inženýrka i právnička. Lidem z Pískové je Brůžek k dispozici někdy až 14 hodin denně. Každou chvíli se mu rozezní telefon nebo někdo zaklepe. Žena ve dveřích se spokojeným úsměvem vysvětluje, že v jednom z pokojů opravila díru v omítce. “Paní byla na Ukrajině malířka, štukatérka a obkladačka. Opravuje tady kde co. Dobrovolníci nám spravují koupelny, tahle paní je pomůže vymalovat,” představuje radní Brůžek 30letou Tatianu, která přijela teprve před několika dny a už přiložila ruku k dílu.

Podruhé se jiná mladá žena anglicky shání po vysavači. “To je učitelka angličtiny,” vysvětluje Brůžek, postupně se mu daří pamatovat si ženy jménem. Chvíli na to zaklepe malá dívka, její bezprostřednost se tu vyjímá. Vede Brůžka za ruku a ukazuje mu kolo, na kterém chce upravit sedlo. Povedlo se a za chvíli už s kamarádkou jezdí kolem budovy pod dozorem babičky. Lidé věnovali dětem také koloběžky a odrážedla.

Spousta hraček a výtvarných potřeb je i ve velké herně v patře, dříve byla obřadní síní. Děti jsou všude stejné, chtějí si hrát, kamarádit se. Je vidět, že jejich rodiče mají naopak starostí dost. Vždy mají mobil po ruce, čtou zprávy z domova, nebo v tichých zákoutích budovy vedou videohovor s příbuznými. Při něm se ale neusmívají.

Jiří Brůžek dělá vše, co je třeba. Například upravit sedlo u kola.

Během týdne se povedl Brůžkovi a občanům Prahy 12 ve spolupráci s radnicí lokální zázrak: opuštěná budova byla připravena uprchlíky přijmout. Kapacita místa je téměř naplněna. Zbývá poslední volný pokoj s čtyřmi lůžky, která darovala Thomayerova nemocnice. Pro většinu žen bude toto provizorní bydlení dost možná na dlouhou dobu konečná adresa. A společně s úředníky a dobrovolníky se tak snaží místo zvelebit.

Každá rodina nebo skupina má svůj pokoj, ve společných prostorách drží rozpis úklidových služeb, který visí u schodiště v hale. Kromě koupelen radnice plánuje zřídit také prádelnu a více sdílených kuchyní, aby si ženy mohly vařit a nakupovat samy. “Odpadne tak financování obědů ve školách,” popisuje Brůžek a dál rozvádí otázku financí. “Ti, kteří najdou práci, by měli platit standardní nájem, okolo 100 Kč za metr čtvereční. Zatím vše financujeme z příspěvků státu, největší jsou náklady na provoz budovy,” přiznává. S létem se však sníží.

Dříve se zde uzavíraly sňatky, teď je ze síně herna.

Bude dobře

Znovu se ozve zaťukání. Jedna z nově ubytovaných maminek shání do jejich pokojíku malý stůl a židli, aby se mohla její dcera pohodlněji účastnit distanční výuky. Radní Brůžek jí ukazuje klidnou místnost vybavenou počítači radnice, která ke studiu slouží. Využít ji mohou i děti uprchlíků ubytované jinde na Praze 12. Jako právě 14letá Kamila z Čechovy čtvrti. Její babička na ni celou dobu trpělivě čeká na chodbě. V kontaktu se svým učivem pomocí on-line distančního vzdělávání zůstala řada školáků. Praha 12 má tu výhodu, že už řadu let umí pracovat s integrací dětí z jiných zemí do školních kolektivů.

Jiří Brůžek ukazuje dětem, jak si na televizi pustit písničky.

Blíží se druhá hodina. Skupinky žen odcházejí po ulici Generála Šišky do jídelny ZŠ Rakovského na oběd. Jiří Brůžek mezi nimi rozpoznává další známou tvář. “Když přijela, byla opravdu zelená, je nemocná s játry. U lékaře se ukázalo, že za zhoršení může hlavně stres,” říká o mladé dívce, které se již do tváře vrátila barva. Doufejme, že jí v jejím dočasném domově bude už jen dobře.